Druhé slunce

Teď jsem už pouhou myšlenkou. Mohu chodit světem, cestovat časem, být tam, kde nikdo nikdy nebyl. Žít v představách a ve fantazii. Avšak dříve to tak nebývalo.Kdo ale ví, jaké to bylo dříve?

Jmenoval jsem se Petr Robinson a nikdy jsem nebyl dál než na pobřeží. Náš svět byl obrovský a přejít ho od pláže k pláži zabralo celý den ostrou chůzí. Naši říkali, že nikdo se nemůže chlubit tak velikým světem.Bylo to jako bohatství a určitá prestiž, i když dodnes jsem nezjistil, co to slovo znamená. Jenže můj děda tvrdil, že ostrovů je mnohem víc, než známe a že jsou větší, daleko větší, o takových se mi ani nesní. Pravdu měl v tom, že jsem si to opravdu nedokázal představit. Musel jsem vědět, kolik dní by trvalo, kdybych je chtěl přejít od břehu k břehu, leč děda mi to nikdy nepověděl přesně. Asi to nevěděl.

Dědu jsem znal málo. Zemřel, když mi bylo osm let. Byl hodně vzdělaný, v jeho domku stála knihovna plná těch hranatých věcí, co se jim říkalo knihy. Listy popsané mnohočetnými znaky, jejichž význam mi unikal. Nikdy jsem nevěděl co představují a ani netvořily žádné známé obrázky. Zato v některých knihách bývaly skutečné obrázky. Zobrazovaly ženy oblečené do směšných šatů, muže stojící u takových zvláštních věcí, možná to byla zvířata, možná stroje. Rád jsem si obrázky prohlížel, snažil jsem se je pochopit a vyčíst z nich poselství, které mi chtěly sdělit.

Než zemřel můj děda, slíbil mi, že mne naučí v knihách číst. Z mé rodiny to dokázal jedině otec, ale ten knihy zavrhoval, protože není důležitá minulost, ale budoucnost rodiny. Když děda zemřel, bylo mi smutno. Už nikdy jsem se neměl dovědět, co bylo v knihách napsáno. Teprve, když mě Eržika utěšila ve své náruči, vrátila se mi chuť do života. No jasně! Můj otec říkal pravdu, budoucnost je důležitá. Už jsem vám vyprávěl o Eržice? Že ne?

No to je tak. Byli jsme dvě rodiny. Na ostrově jsme žili odjakživa. My jsme se jmenovali Robinsonovi a ta druhá rodina si říkala Crusoeovi. Ta jména zněla podivně, nevím, který z našich předků je vybral. Ač nás naše jména rozdělovala, byli jsme svázáni, jako nejbližší příbuzní. Eržika se narodila Crusoeům jako první, asi půl roků po mém narození. Čtrnáct let se rodiny rozrůstaly, já měl dva bratry a jednu sestru a Eržika jen dvě sestry. Tehdy její matka čekala ještě jeden přírůstek, pamatuji si, jak jsme se modlili, aby to byl chlapec. Jedině pak by byla budoucnost rodin zabezpečena nejlépe.

Již od začátku mých dětských dní do mě tloukli všechny zákony života a rozmnožování, vše o tom, jak jsem přišel na svět a co je mým prvořadým úkolem, jako muže, udržovatele rodu. Zachovat rodinu, říkal vždycky můj otec, mít co nejvíce dětí. A až vyrostu a újmu se vedení rodiny, pak postarat se jim o obživu a dát jim stejné podmínky pro rozvoj, jako on zajistil mně. Vždy, při jeho kázání jsem žasl nad moudrostí matky přírody, a nad dokonalostí, s jakou vše fungovalo. Byl jsem si jist, že jen tyhle moudrosti musí být obsahem dědových knih.

Eržika byla velice hezká, milá a hodná. Měla stříbrně bílé vlasy, modré oči, jako mořská laguna a po většinu času se usmívala. Stále plná dobré nálady. Když jsem nepracoval a nepomáhal otcům, býval jsem s ní. Chodili jsme se koupat do zátoky, plavali jsme, hráli jsme si, dováděli a milovali se. Jen v těch dnech, kdy ženy slábnou, jsem jí nevídal a spával sám. V těch dnech i mně bývalo smutno a tak jsem vzpomínal na dědu a jeho knihy.

Jednou na podzim se stalo něco strašně divného. Od moře přelétl obrovský pták a posadil se na okraji pláže. No, abych to upřesnil, dopadl tam, jednou nohou se zapletl do křoví. Já a naši otcové jsme se seběhli k tomu zvířeti, avšak jen tak blízko, abychom mohli utéci, v případě, že by se vrhlo na nás. Byl jsem překvapen, když se z jeho útrob vypotácel muž, který se vzhledem nijak zvlášť neodlišoval od nás. Byl jen směšně oblečen, jako ti lidé z dědových knih. Ustrašeně jsme všichni ustoupili o krok vzad, blíže k našim domovům. Eržika se ke mně přitiskla a já jsem cítil, jak jí strachy buší srdce.

Muž si nás chvíli prohlížel, bylo na něm vidět zděšení, asi musel mít větší strach než my. Pak se možná uklidnil a odvážil se promluvit. Jeho jazyk se hodně podobal našemu, leč nerozuměli jsme některým slovům a nechápali jsme význam vět. Ukázal na nehybného ptáka, dal tomu nějaké jméno, už si nepamatuji. Ukázal na sebe a taky něco řekl. Pak učinil jeden krok k nám. Ženy se daly na útěk, pouze Eržika zůstala a ještě více se ke mně přitiskla. Objal jsem ji a pohladil po stříbrných vlasech.Muž mezitím mluvil, říkal, že se ho nemusíme bát, že nám nic neudělá, že jenom chce uzdravit toho ptáka, aby mohl letět dál. Brzy nato jsem se dozvěděl, že to není zvíře, ale stroj, podle toho, co mi vyprávěl děda. Říkal, že na některých ostrovech mají lidé obrovské stroje, které jim slouží a ožívají, jen když si člověk přeje.

Když ten zvláštní muž viděl, že nejsme schopni mu pomoci, prohlásil, že si bude muset poradit sám a ubezpečil mého otce, že nám nic neudělá, že si bude hledět svého a že nás nebude zdržovat. Vrátili jsme se ke své práci, jen jsme po očku sledovali co dělá a dohadovali jsme se o tom.

Před večerem jsem s Eržikou zašel do zátoky. Jako obvykle jsme se dělili o zážitky ze celého dne, ale o tom záhadném muži nepadlo ani slovo. Až po západu slunce toho muže pozvali naši otcové ke společnému ohni. Nabídli mu kousek skopového s chlebem. Muž se nenechal dlouho pobízet a hladově se pustil do své porce. Bylo na něm vidět, že od rána neměl nic v ústech. Mezitím jsem se bavil s Eržičinou rodinou Crusoeových. Měl jsem v úmyslu postavit si vlastní dům, kde bychom s Eržikou bydleli a hospodařili. Nikdo z rodiny nebyl proti, její otec mě naopak podpořil. Neznámý naslouchal a zřejmě i pochopil, jak moc se liší naše mluva od té jeho, takže když promluvil, rozuměli jsme mu o mnoho lépe. Říkal, že selhalo srdce toho ptáka a dokud ho nevyléčí, bude muset zůstat na ostrově. Ale potom jsem mu zase nerozuměl. Tvrdil, že některé velké ostrovy proti sobě bojují a posílají obrovské armády do bitev, ve kterých umírá mnoho lidi.Říkal také, že náš ostrov stojí mezi nimi a že je nebezpečí, že bude zasažen a všechno živé na ostrově zemře. Ač jeho slova zněla vážně, nikdo mu nevěřil.

Eržika měla špatnou náladu a odešla spát velice brzo. Byl to asi jeden z těch slabých dní. Proto jsem odešel spát k sobě. Dlouho do noci jsem přemýšlel o tom muži. Dal jsem mu jméno Letec, protože přiletěl na tom obrovském ptáku, kterému selhalo srdce. Táta říkal, že dědovi také selhalo srdce, ale vyléčit dědu už nešlo. To znamenalo, že Letec už tu s námi bude muset zůstat?

Ráno za námi přišla paní Crusoeová, oznámit nám, že bychom měli přijít na plac. U zbytků ohniště stála Eržika, oblečená do hnědých kožených šatů, které si sama šila. Moc se mi ty šaty líbily, Eržika v nich vypadala opravdu nádherně. Něco důležitého se muselo stát, protože tyhle šaty si brala jen při opravdu výjimečných příležitostech nebo když slavila narozeniny.Jakmile jsme se všichni sešli, včetně Letce, usmála se na mne, a oznámila všem, že čeká dítě. Novina byla přijata obrovskou radostí. Smáli jsme se a slavili, nejvíce já.Chytil jsem Eržiku do náruči a točili jsme se tak dlouho, dokud se nám nezamotala hlava. Jenom Letec zůstával chladný.Zeptal se nás, jestli to není pro dívku brzo, ale otec mu vysvětlil, že zachování rodu je nejdůležitější úkol a že každou příležitost je nutné využít. Letec nám pak vyprávěl, že na jiných ostrovech nesmí mít dívky děti do osmnácti let, jinak se to i trestá. Nechápal jsem proč. Zato jsem měl obrovskou radost.

Celé dopoledne jsem trávil na pastvinách, kde jsem dohlížel na ovce. Silver a Betina, dva ovčáčtí psi mi dělali společnost. Odpoledne mi dal otec volno, takže jsem s Eržikou zašel opět do zátoky. Prožili jsme nádherné odpoledne, byl to nejšťastnější den mého života. K večeru jsem pozoroval Letce, jak ošetřuje ptáka. Všiml si mne.Opakoval, že se mi nic nestane, že se nemusím bát a klidně si mohu na ptáka sáhnout. On ožije, až ho uzdraví. V předvečer jsme zašli s Letcem a s Eržikou na břeh podívat se na západ slunce. Dívali jsme se na rudou skvrnu a já jsem se Letce vyptával na cizí ostrovy. Říkal, že tam lidé mají mnoho strojů, které jim slouží. Potvrdil mi, že jsou ostrovy velké, a ještě větší, že si je ani nedokážu představit.

Náhle jsme slyšeli řezavý zvuk. Eržika se ke mně opět strachy přitiskla. Zvedl jsem oči k obloze a uviděl pět ptáků letících ve formaci. Letec nám vysvětlil, že to jsou také stroje a že v nich létají lidé. Namítl jsem, že nevypadají jako jeho stroj. Letec se jen usmál a pak dodal, že lidé už vymysleli spoustu strojů různých tvarů. Najednou jsem se cítil strašně hloupě, protože ten, kdo dokázal vymyslet takové věci musel být moudřejší než děda. Pak ale Letec zvážněl. Ti ptáci prý pocházeli z ostrovů, kde se bojovalo. Říkal, že mohou být nebezpeční, protože shazují bomby, které dokáží napáchat veliké škody. Mohou jedním pohledem zabít člověka. Přišlo mi to divné, neboť ti ptáci lovili lidi, a s jinými lidmi žili v míru. Když jsem to pověděl letci, rozesmál se a mi vysvětlil, že ptáci jsou plně pod nadvládou člověka, jejich síla je zkrocena a oddaně plní všechny jeho příkazy.

Slunce už dávno zapadlo a já jsem si uvědomil, jak moc se připozdilo. Eržika nás už dávno neposlouchala, položila si hlavu do mého klína a usnula bezstarostným spánkem. Rozloučil jsem se tedy s Letcem a dovedl Eržiku domů.

Nastal další nádherný den. Vrátil jsem se ze zátoky, po raním osvěžení a nakoukl do otcovy dílny. Letec se s otcem na něčem domlouvali. Chvíli jsem poslouchal a pochopil jsem, že Letec žádal otce o pomoc při léčení nemocného ptáka. Během dopoledne jsem musel otci v dílně pomáhat, takže na pastviny šla Eržika. K obědu přiběhla celá vyděšená z něčeho, co viděla na moři. Já, ona a mí dva bratři jsme odpoledne seběhli ke břehu. Eržika se nemýlila, skutečně tam pluly obrovské hranaté věci. Nemohly to být velryby, protože byly o mnoho větší. Z některých věcí odlétali ptáci a jiní zase přilétávali. Nedokázal jsem však rozeznat víc podrobností, protože ty věci byly hrozně daleko. Letec nám prozradil, že těm věcem se říká lodě. Já jsem lodě znal, měli jsme na ostrově čtyři. Ale pokud Tohle byly lodě, tak musely být opravdu obrovské.

K večeru jsem zase pozoroval Letce. Obíhal ptáka o opravoval ho. Pomalu jsem začínal chápat, co Letec dělá. Jeho pták byl vlastně velice složitý stroj, asi jako pluh nebo motika. Alespoň tak mi to vysvětlil. A proto ožíval jen když potřeboval, jako motyka, když jí vezmu do rukou.

Tu noc jsem spal s Eržikou.

Až k obědu dalšího dne nám Letec oznámil, že se mu podařilo ptáka opravit. Blahopřáli jsme mu, ale Letec ještě svou řeč neukončil. Pak nám vyprávěl, že celý svět je ve válce a že lidé na jiných ostrovech ovládají mohutné síly, které dokáží potopit celý náš ostrov. Chtěl, aby jsme letěli s ním, ale připouštěl, že všichni se do ptáka nevejdeme. Pak se otočil na mne. Nabídl mi, že by mě a Eržiku vzal s sebou na jiný ostrov, kde tak velké nebezpečí nehrozí. Než jsem však stačil vyslovit svůj názor, do řeči mi skočil otec. Moc ho to rozčílilo.Letec oponoval tím, že bych jako budoucí otec měl myslet na budoucnost a na zachování rodiny. Můj otec se nechal slyšet, že nebude posílat svého nejstaršího syna do chřtánu smrti.Svět tam venku je nečistý a zkažený. Až bude rodina větší, sám uvolí poslat na jiné ostrovy své děti.

Nakonec Letec ustoupil. Prohlásil, že jsme se sami rozhodli, díky čemuž si sami zničíme život. Pak odkráčel ke stroji. Posadil se na sedadlo v řídící kabině a několika pohyby stroj probudil. Stroj začal hlasitě vřískat a obrovské paže nad jeho střechou se roztančily.Letec ještě symbolicky otevřel dveře stroje, ale když viděl, že nikdo nezměnil názor, zabouchl je a pták se vznesl. Mával na nás z okénka a my jsme mávali na něj.Dlouho jsme sledovali tečku na obloze, až se nám ztratila z dohledu. Teprve pak jsme se vrátili k práci.

Před večeří jsem s Eržikou zašel do zátoky. Vyprávěl jsem jí vše o cizích ostrovech, tak jak mi to popsal ten muž, když ona spala. Uvažoval jsem, zda to nebyla poslední možnost, jak někdy cizí ostrovy uvidět.

Díval jsem se s Eržikou na západ slunce a přemýšlel jsem. Vzpomněl jsem si na dědu a jeho knihy.Možná, že je Letec uměl číst, škoda, že jsem je mu je neukázal. Snad se někdy dozvím, co v těch knihách bylo napsáno. Napravo od červeného obra náhle vyšlo druhé slunce, jakoby se vynořilo z moře. Něco takového jsem nikdy neviděl a do smrti jsem na ten úkaz nezapomněl.

---Konec---

PÁR SLOV K POVÍDCE:

Povídka Druhé slunce vznikla o vánocích 1998. Prímo na štedrý den, tesne pred stedrovecení vecerí jsem dopsal poslední odstavec. Behem vánocních prázdnin jsem pak povídku prepsal do pocítace. V souvislosti s dobíhajícím termínem souteže Ikaros 99 jsem se rozhodl tuto povídku poslat do Ikarie a v dobe kdy jsem tyto rádky psal, jsem pochopitelne ješte nevedel, jaký úspech povídka mela.

Když tak premýšlím, co me vedlo k napsání tak paradoxniho díla, tak me napadá práve ona dve slova, která se v mé mysli vynorila pri jízde metrem z Chodova na Dejvickou (což není nic zvláštního, protože z této trasy pochází vetšina mých nápadu). Ješte pred tím jsem mel možnost shlédnout film PEACEMAKERS, kde me zaujal výbuch atomové bomby, zejména záber na dva vesnicany, kterí ješte nevedí, že v nejbližší dobe budou vymazáni z povrchu zeme. Oni prece nic neudelali, zac tedy zaplatili daní nejvyšší.

A stejne tak Robinsonovi a Crusoovi, dva rody, které se kdysi dávno rozhodly žít mimo svet. Rozhodnutí, které je dvousecnou zbraní. Po nekolika generací degenerovali jejich vedomosti. A tak po urcité dobe se všechno minulé mení na mýty a pohádky a z civilizace jim zustaly jen nejaká slova.Avšak svetu neutekli. Jejich zarputilost proti nemu je nakonec zavedla do záhuby. Neuposlechnití Letcovi rady se pro ne stalo osudné. Nakonec shodne, jak ti vesnicany, nikdo z obou rodu nevedel zac platí svým životem.

Touto povídkou jsem se chtel postavit proti válcení, válkam a atomovým pumám.

Pište názory na tuto adresu: xnovako1@cs.felk.cvut.cz